Na Den učitelů si nyní ve školách už vzpomene jen málokdo. My, kteří už máme nějaký ten kilometr nalítaný, si na něj vzpomeneme jen s obvyklou nostalgií, stejně jako na dávné bujaré oslavy MDŽ či slavnostní prvomájové průvody a pokládání věnců na hrob neznámého vojína. O to větší překvapení mě čekalo včera dopoledne ve škole. Když jsme po přestávce přišly s paní Adáškovou do třídy, děti stály v lavicích a zpívaly: Hodně štěstí, zdraví...Bylo to milé a dojemné. A odměna gratulantům? Jasně, nebyl domácí úkol.
—————